Miroslav Hlaučo: Letnice
Píše se rok 1903 a v odlehlé obci Svatý Jiří, kde se nikdo nejmenuje stejně jako ten druhý, kde každý umí něco, co by jinde považovali za nemožné či přinejmenším zvláštní (chodit suchou nohou po vodě, rozmlouvat s anděly či lámat skály hvízdáním), se stane něco zvláštního. Odysseus, který kdysi odešel do světa, čímž pro své příbuzné a sousedy zemřel, se vrací zpět. Ne náhodou má za sebou dlouhou a složitou pouť po celém světě. Vrací se pohledný, bohatý, silný a především zkušený. Nese s sebou zprávy o zásadních změnách ve světě, nezměrný elán i jakousi naději, že s ním se dá vše zvládnout. Co na tom, že přebere bratrovi dívku, když si dokáže poradit s nástrahami okolního světa? Ty se ve Svatém Jiří zhmotní především v postavě Franze von Rechnitze, pedantického notáře, který přijel zkontrolovat pořádky v obci. A jeho příjezdem nabere Hlaučovo vyprávění spád.
Vše se dá do pohybu a z malebného líčení poměrů v zapadlém městečku se stane groteskní komedie plná vtipných zvratů, která svým způsobem připomíná Gogolova revizora. Jen se věci dějí tak nějak opačně. Charaktery obyvatel Svatého Jiří jsou dané, ale kontrola je nutí k přetvářce, která jim však vesměs není vlastní, a tak své nezvyklé schopnosti skrývají jen obtížně, i když je Odysseus na vše připravil. Naštěstí jsou místní důvtipní a dokážou si pomoci v nejrůznějších situacích, a to jak svými schopnostmi, vlastním rozumem, tak i znalostí přírody a jejích „darů“ (zde např. halucinogenních houbiček). A tak nakonec vše dobře dopadne a obec Svatý Jiří se rokem 1904 otevírá světu a jeho technickým vymoženostem s optimismem a radostným očekáváním. Letnice jsou nesporně zajímavým literárním počinem s prvky typickými pro magický realismus. Kniha čtenáři dopřává až nezvykle velký prostor pro vlastní obraznost a fantazii. Zároveň přináší pocit jakési tajemné radosti ze čtení. Je zábavná, něžná, komická a magická zároveň.
Hlaučovy Letnice lze ke čtení doporučit každému pedagogovi. Srdce učitele českého jazyka a literatury nepochybně zaplesá nad obrovskou spoustou různých literárních odkazů, které obsahuje. Některé jsou lehce rozpoznatelné (jména vesničanů, často symbolizující vlastnosti postav – nejlépe reprezentované samotným Odysseem), jiné vyžadují hlubší znalosti literárních děl (např. již výše zmíněného Revizora či Don Quijota). V textu lze najít mnoho biblických odkazů. A v neposlední řadě se zde pracuje se stejnou samozřejmostí nadpřirozena, které představuje integrální součást běžného života, jako je tomu v dílech Gabriela Garcií Marquéze či v některých textech Bulgakovových. Text nepochybně podněcuje fantazii, inspiruje – snadno může být použit např. v hodinách výtvarné výchovy. Zároveň přináší určité historické konotace, vybízí k touze hledat obec Svatý Jiří na mapě, protože mu autor zanechává v textu jisté indicie. Text svou hravostí baví, zároveň však odhaluje lidské charaktery a nutí k zamyšlení. Čtenář snadno sklouzne k úvahám o správném uspořádaní světa, mezilidských vztazích, vzorcích chování i společenských rolích. Otevírá vrátka do světa fantazie, s nímž v současném světě pracujeme příliš málo.
Letnice mohou být snadno knihou, která dokáže přivést mladé lidi ke čtenářství. A na učitelích je, aby jim takové knihy ukazovali. To mohou udělat jen tehdy, když je sami znají a nebrání se jejich poetice, jejich poselství.
Hlaučo, M. Letnice. 1. vyd. Praha: Paseka 2024, 384 s.
Tipy připravila PhDr. Jitka Kendíková, ředitelka ZŠ J. Gutha-Jarkovského, Praha 1, a Gymnázia Jiřího Gutha Jarkovského.
