Ve skupince dětí snad nikdy neslyšíme šepot, spíš všichni neustále mluví hlasitě, stejně nahlas se smějí, navzájem se překřikují a vytvářejí často až neuvěřitelný hluk. Bývá to patrnější v menším uzavřeném prostoru, jako je dopravní prostředek, ale i třída… Hluk známe i při vyučování – zejména když žáci nemají co dělat nebo dělají něco, co je nebaví. To jsou pak ty známé poznámky Opakovaně vyrušuje, neustále se baví se sousedem.
U některých učitelů je hluk i při výuce všeobecně výrazně vyšší než u jiných. Souvisí to pravděpodobně i s jeho autoritou. Rozumím tomu, že ani při vyučování nemůže být neustále absolutní ticho, ale příliš nepodporuji „pracovní hluk“. Jsou totiž děti, které se v takových podmínkách nejsou s to učit, takže pak jde o bezohlednost.
Na druhé straně jsou i učitelé, kteří doopravdy na žáky křičí. Ne jednou dvakrát za rok ve zcela mimořádné situaci, ale mnohem častěji. U nejstarších žáků snad už žádné další škody nevzniknou, jen se posílí odpor ke škole. Ale co když zvyšuje hlas úplně pravidelně paní učitelka v první třídě?! Nezapomínejme také na to, že na křik se dá vcelku legitimně reagovat více nepřátelsky (případně až agresí) než na vlídnost.
Děti nemají rády, když na ně dospělí zvyšují hlas. Velmi snadno pak říkají, že dospělí na ně křičí. Dlouho jsem si neuvědomoval, že slovo křik leckdy v jejich chápání znamená, že dospělý je naléhavější a zvýšení hlasu je ve skutečnosti minimální.
Připouštím, že existují „okřičené“ děti. Jsou z domova zvyklé, že se všechno řeší za přítomnosti křiku. U nich pak máme pocit, že reagují teprve tehdy, když na ně zvýšíme hlas. Na to, že na děti nekřičíme, si časem ve škole také zvyknou. Jen u některých to trvá dlouho. Důležité je, aby děti měly místa, kde se mohou vyřádit, kde mohou i beztrestně křičet. Měli bychom děti učit šeptat, ale i křičet, neboť obojí je umění.
Přestože děti jsou hlučné, my bychom zvyšovat hlas neměli. Když už pro nic jiného, tak abychom si šetřili hlasivky.
Radu odborníka připravil dětský psycholog PhDr. Václav Mertin, uznávaný odborník se 40letou poradenskou praxí. Specializuje se na uplatnění psychologie ve školství, individualizaci vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání a na psychologické poradenství pro rodiče dětí.
