1. V první řadě by měl zápis představovat příjemné i trochu slavnostní a oficiální přijetí dítěte do školy k „opravdovému“ vzdělávání.
2. Pokud si však učitel všimne čehokoliv, co by v jeho očích mohlo představovat komplikaci školní docházky, měl by se v první řadě rodičů ptát:
- jestli to vidí podobně,
- jestli se charakteristika projevuje i v jiných situacích a prostředích,
- co jim říkají ve školce, jestli s tím už něco dělají.
Leckdy totiž projevy dítěte jsou skutečně situační a nevyskytují se při jiných příležitostech. Příklad: Škola připraví pro děti k zápisu přitažlivý program, který zajišťují deváťáci. Jenže dítě se odmítá odloučit od rodičů. Zkratkovité uvažování: není dostatečně sociálně vyspělé.
Zajímejte se případně i o názory pediatra. Nedoporučoval návštěvu logopedie?
3. Aby si učitel mohl „něčeho“ všimnout, může nechat dítě něco nakreslit (mj. vidí, jak drží tužku), říct básničku (výslovnost), zeptat se ho, kde bydlí, jak se jmenují maminka a táta křestním jménem. Jde o podněty k obyčejné společenské konverzaci, ne o zkoušení!
4. Podobný rozhovor vede učitelka s rodiči. Ti totiž mají nejlepší vědomosti o dítěti (někdy ovšem některou informaci z obav zatají). Příklad: Jak si Fanda zvykal ve školce na novou paní učitelku, jak si zvyká na nové prostředí? Zajímá se o knížky? Vydrží poslouchat, když mu čtete? Co rád dělá, co ho baví?
5. V případě laxního přístupu rodičů (já jsem byl taky takový, to se srovná, proto jde do školy, je to ještě dítě) by měl učitel mírně „přitvrdit“ a podle okolností argumentovat nejlepším zájmem dítěte, požadavky školy, možnou ostrakizací ze strany spolužáků, psychickým dopady neúspěchu.
Učitel by měl rodičům položit otázku: A co když se to samo nesrovná? Co když budou problémy?
6. I řešení jednoduchých problémů trvá nějakou dobu intenzivní péče, než dojde ke zlepšení. Termíny objednání k odborníkům jsou dlouhé. Rodiče by měli rozhodně v tomto případě slyšet, že výsledky dítěte budou do značné míry odrážet jejich péči.
Tipy připravil dětský psycholog PhDr. Václav Mertin.
