Stará jachtařská poučka říká, že správný čas zmenšit plachty je, když vás to poprvé napadne. Má se tím předejít tomu, že vlivem podmínek nějaká akce bude nemožná nebo obtížně proveditelná, a dojde třeba k poškození lodi či zranění posádky.
Obdobně je tomu i se supervizí sborovny. Čekat se supervizí, až budeme mít problém, často znamená, že potom budeme dodávat … a nepomohla ani supervize!
Supervize funguje především rozvojově a preventivně. Vyžaduje otevřenost jak ve sdělování, tak v naslouchání. Supervizor může svým řízením procesu tuto otevřenost podpořit.
Pokud už však zranění byla taková, že se bojíme něco říci, aby nám to nepřineslo negativní důsledky, nebo se naopak snažíme způsobit stejná zranění druhé straně, pak je efekt supervize velmi malý a velmi pomalý. Dokonce může taková supervize utvrdit některé účastníky v postoji, že nic nemá smysl a nikdo si s tím neví rady.
Je mi jasné, že jen málo škol si přidá další práci (a supervize je práce, není to relaxace) bez silně vnímané potřeby („už to musíme nějak vyřešit“). Pokud tedy není supervize ve škole standardně zavedena, zařadil bych ji když:
1. Více kolegů chodí s jedním „problémem, který musíte vyřešit“. Na supervizi je možné bavit se společně o jednom tématu z více hledisek.
2. Porady jsou hodně „technické“ a organizační. Není čas se podívat, jak se sami cítíme v náročných situacích. Supervize nemá (nemusí) přinést konkrétní řešení. Je spíš příležitostí objevovat nové pohledy, pochopit motivace a potřeby ostatních, vyjádřit své pocity.
3. Ve škole jste vyřešili nějakou vážnou situaci (třeba v týmu a museli jste tým i obměnit) a chcete začít komunikovat jinak. Supervize nás především učí (prostřednictvím zkušenosti s ní) zdravým způsobům komunikace.
Přeji všem účastníkům supervize, aby si ji „užili“ v klidných vodách, a aby tak zažili, že může poskytnout oporu i v bouři.
Tipy připravil Mgr. Pavel Dosoudil, člen Evropské asociace supervize a koučingu. Dlouhodobě pracuje se skupinami dětí, mládeže i dospělých.
