„Když nemá zprávu z vyšetření, nemohu nic dělat.“ Chvíli jsme si mysleli, že tuto frázi už od svých klientů neuslyšíme, ale pořád je s námi a slýcháme ji možná častěji, než je zdrávo. Samozřejmě jsou momenty, kdy výsledky vyšetření odhalí závažné obtíže a doporučení z poradenského pracoviště poskytnou náměty na účinnou práci se žákem. Vedle toho je ale mnoho postupů, které lze využívat dennodenně a není k tomu žádný další papír potřeba.
Všechny tyto postupy, a není jich málo, se skrývají v kategorii podpůrná opatření 1. stupně, včetně pedagogické intervence (tj. doučování). Je to někdy hodně práce, ale NENÍ to práce navíc. Je to součást profese učitele – ta není vepsaná jen do rozvrhu vyučovacích hodin.
Mnohdy je to také jen o důkladnější přípravě v rámci nepřímé pedagogické činnosti. A co je nejdůležitější, není třeba se zaobírat myšlenkou, co na to řeknou další žáci, když někteří budou pracovat jinak či za jiných podmínek. Žáci se ve třídě velmi dobře znají a vědí, když někdo potřebuje pomoc. Možná to také pomůže jim, protože daný žák pak bude víc v klidu a nebude je vyrušovat při jejich práci. Upravit podmínky někomu, kdo to nepotřebuje, je nadržování, což žáci vnímají jako nefér. Ale poskytnout podporu někomu, kdo to evidentně potřebuje, je fér a dospělí to mají dělat.
Významnou roli sehrává i skutečnost, že pokud takové podpory ve třídě průběžně poskytujeme všem, kdo to aktuálně potřebují (někdy jsou podpůrná opatření 1. stupně velmi situační a krátkodobá, např. při návratu po delší nemoci, při úmrtí domácího mazlíčka, při zranění ruky, když žák nemůže psát), žáci to začnou chápat jako přirozenou součást dění ve třídě. Nebudou se pak zamýšlet nad tím, zda nějaká podpora pro konkrétního žáka je či není fér. V neposlední řadě velmi efektivně funguje situace prostě popsat a pojmenovat. Přiměřeně věku žáků prostě vysvětlíme, že někteří potřebují právě teď, anebo dlouhodobě, změnit úkol, odejít pracovat do klidu, více času na práci či cokoliv dalšího. Když někdo nosí brýle, protože by bez nich neviděl na tabuli či do knížky, také to nikdo nerozporuje, když sám zrovna brýle nemá. Když někdo zůstane doma, protože je nemocný, ostatní přeci neříkají, že to je nefér, protože oni musí do školy.
Podpůrná opatření poskytujeme těm, kteří je potřebují, aby se mohli učit – proto do školy chodí. Jen jejich trable někdy nejsou na první pohled vidět (jako ty brýle nebo zvracení). Někdy se mohou projevovat jako nevhodné chování a mohou být okolí nesympatické (podpora pak ale může vést k tomu, že se toto chování zmírní, a to pomůže všem).
Co vše lze snadno a rychle začlenit mezi podpůrná opatření?
Je toho mnoho, zde je jen pár běžných námětů:
1. Dostatek času na práci. Někdo potřebuje čas navíc, někdo potřebuje práci bez časových limitů. Někdo potřebuje čas „rozdýchat“ náročnou situaci a začít pracovat.
2. Možnost zopakovat se žákem zadání, pomoci mu na práci se soustředit, ukázat mu, kde má začít, zatímco ostatní už pracují.
3. Využívání různých pomůcek – někdo potřebuje sluchátka, aby ho nerušily zvuky z okolí a mohl se na práci soustředit, někdo potřebuje gumu pod nohy, aby mohl regulovat neklid a potřebu pohybu, někdo potřebuje psát tužkou, ač ostatní píšou perem, někdo potřebuje sešit s pomocnými linkami, byť ostatní ho nepoužívají. Někdo si pomůcky rád přinese z domova, někomu je snadno ve škole poskytneme. Jde jen o to dohodnout pravidla jejich užívání.
4. Jiný typ domácích úkolů (přípravy). Když žák ve škole něco nestíhá a nezvládá, je na kvalifikovaném odhadu pedagoga, jaké úkoly (domácí přípravu) mu zadat. Je zjevné, že nestihne doma dokončit vše, co ve škole nestihl, a ještě dodělat domácí úkoly. Někdy domácí úkoly udělají rodiče, protože dítě jim nerozumí, neví, jak má pracovat, nebo už je úplně vyčerpané. Pak ztrácí takový úkol smysl. Je vhodné diferencovat úkoly tak, aby si žáci skutečně procvičili, co potřebují znát a umět.
5. Usazení ve třídě. Někteří potřebují sedět sami v lavici, někteří potřebují konkrétní místo, aby nerušili ostatní a ostatní tolik nerušili je (i nástěnky či výzdoba ve třídě mohou někoho vyrušovat). Často takové děti potřebují místo, které je pro učitele snadno dostupné, ať k nim mohou rychle přijít, když je zapotřebí je zklidnit, přivést je k práci, pomoci jim, když neví, jak postupovat.
6. Doučování. Někteří žáci potřebují pravidelně individuální podporu. Možná jim bude stačit 20 minut práce jednou týdně před vyučováním nebo po něm. Možná po pár týdnech nebo měsících už doučování nebude nutné.
7. Častější komunikace s rodiči, společné domlouvání práce doma a ve škole, společné sdílení postupů, které fungují, i systémů, které je vhodné doma nebo ve škole zavádět.
8. Místo klidu. Některý žák občas potřebuje jít do koutu, kde bude sám, třeba se i zabalit do deky, chvíli sedět čelem ke zdi. Pak se vrátí k práci. Někdy funguje dohoda o časovém limitu takového odchodu do klidu. Osvědčují se třeba přesýpací hodiny, které vizualizují čas na klid a moment, kdy se vrátit k práci. Některým pomůže minutka, která začne po stanoveném čase pípat.
9. Namísto známek občas poskytnou slovní hodnocení a zaměřit se více na to, co žák zvládá a co potřebuje trénovat, a dát mu tak zpětnou vazbu, která ho může nasměrovat. Další špatná známka jen umocňuje pocit, že žák stejně k ničemu není a učivo mu nejde.
Možná vás napadnou další postupy. Jednoduše řečeno, jde o intervence, které lze snadno a rychle začlenit do výuky. Jen některému žákovi trochu pomůžeme, protože to potřebuje. Nejde o úlevy, jde o úpravy podmínek, protože jinak by se dotyční neměli příležitost učit.
Připravila doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., školní psycholožka, ředitelka DYS-centra Praha, z. ú., spoluzakladatelka a členka vedení ZŠ Poznávání, autorka mnoha odborných publikací a odborná garantka časopisu Školní poradenství v praxi.
