Kde naráží hromadnost a jednotnost školního přístupu na individualitu dětí?
Třeba tehdy, když zásadně nerespektuje jedinečnost biopsychického vývoje dítěte a všechny žáky provádí učivem stejným tempem. A má na všechny stejné nároky.
Ovšem týká se to i zcela banálních záležitostí, které jsou pod rozlišovací dovednosti některých dospělých. Nicméně pro konkrétní dítě se může jednat o zásadní věc. Ivanka je šikovná, na tyči by bez problému vyšplhala téměř až do nebe, jen nahoře u stropu se bojí, takže skončí kus pod stropem. Nesplnila proto šplh na výbornou. Jestliže takhle mechanicky posuzujeme výkonnost při závodech, je to jistě v pořádku, ale nemůžeme přece stejný postup uplatnit ve vzdělávací instituci.
Rozumím, že dítě samo zpravidla neřekne já se bojím – to by si mohlo udělat ostudu. Pravda, některému učiteli by to dítě řeklo. Ale učitel by měl své děti znát. Tak vyšplhej dvakrát, až kam ti to půjde. Rozumím tomu, že se nic zásadního se nestalo, dívka to samozřejmě ve zdraví přežila. Jen si říkám, jestli se nejednalo o nepatrný střípek do skládačky, která posiluje nechuť českých dětí ke škole? A jestli se podobné naše nepochopení netýká i mnohem podstatnějších činností? Určitě někdo namítne, že vymýšlím zbytečnosti, že nemůžeme ustupovat v maličkostech. Já si kladu otázku proč ne? Právě proto, že jde o maličkosti, které jsou irelevantní z hlediska budoucnosti dítěte.
Šestiletý Petr nemá rád společné činnosti, zejména, když je při nich hluk. Na nátlak učitelek zapojit se reaguje třeba tím, že se schová pod lavici. Jednou nebo dvakrát už také ze školy utekl. Tak dostal v pololetí napomenutí třídního učitele a matka byla vyzvána, aby s tím něco dělala, tedy aby s chlapcem zašla k odborníkovi. Jenže to přece není projev zanedbávání, nevychovanosti, patrně ani žádné psychické odchylky, ale docela obyčejné volání o pomoc, o vhodnější přístup.
Z hlediska formálního bylo v obou případech postupováno správně. Z hlediska pedagogického i lidského rozhodně nikoliv. Moudrý učitel ví, že se svět nezboří, když dítě něco neplní přesně podle předpisu a že i z něho vyroste slušný člověk. Jen musí v té chvíli potlačit.
Nejsem škodolibý, takže to neudělám. Ale někdy bych na takovou zásadní paní učitelku s chutí vytáhl pěkného pavouka nebo myšičku nebo něco jiného, co nesnáší. A pak bych jí udělal přednášku, že takové drobnosti musí překonat.
Radu odborníka připravil dětský psycholog PhDr. Václav Mertin, uznávaný odborník se 40letou poradenskou praxí. Specializuje se na uplatnění psychologie ve školství, individualizaci vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání a na psychologické poradenství pro rodiče dětí.
