- „Když je ve třídě třicet žáků, z toho pět se speciálními potřebami, nejde se jim věnovat individuálně.“
- „Během čtyřiceti pěti minut vyučovací hodiny se nedá stihnout ke každému přistupovat odlišně.“
- „Bez podkladů z poradny nemohu nic dělat.“
Individualizace ve výuce není lehká práce. Vyžaduje čas, energii a pedagogové musí také přijmout fakt, že ne všem žákům jde učení tím způsobem, jaký nejčastěji využívají, že je nezbytné o těchto žácích uvažovat a akceptovat jejich specifika, že je nutné investovat hodně času do jejich poznání a přemýšlení o nich.
Pojďme se podívat na některé postupy, jež využívají učitelé anebo školy, jimž se daří individualizace ve výuce:
- Žáci mají své potřeby. Klíčovým východiskem je přijetí skutečnosti, že žáci mohou ve výuce každý něco potřebovat, že jejich potřeby mohou mít různé příčiny, které jim někdy brání učit se způsobem, jenž pokládáme za nejběžnější. Zní to jako samozřejmost, ale bezprostředně to souvisí s tzv. nastavením mysli a pro mnohé vyučující to samozřejmost není. Jedním ze signálů, že učitel o potřebách svých žáků uvažuje, bývá, že si ihned všimne, když se s některým žákem něco děje. Nečeká na pololetí, nenechává situaci eskalovat, ale jakmile se dvakrát po sobě stane, že žák změnil své chování, ihned to řeší. Jinou variantou je, že se žáků/yň zeptáme, co potřebují – mnozí to umí velmi precizně formulovat.
- Stejné projevy chování mohou mít různé příčiny. A je vhodné pochopit, z čeho pramení. Komentář „nesoustředí se na práci“ je obecný a nicneříkající, přitom ho tak často slyšíme. Jsou obtíže žáka skutečně způsobeny rozptýlením podněty z okolí, které odvádějí jeho soustředění, nebo má oslabenou krátkodobou paměť a nepamatuje si tak, co bylo právě řečeno? Čili nemůže ani pokračovat v práci nebo nerozumí zadání, a proto lelkuje a nepracuje, nebo se o přestávce nepohodl s kamarádem a myslí na to, co si řekli, nebo se mu rozvádějí rodiče a on/a nutně potřebuje ujistit, že ve škole bude vše v pořádku, že tam má své lidi, že mu jistoty zůstávají, nebo potřebuje informace vidět a zapisovat, jinak si je nepamatuje? Napadly by nás i jiné důvody, proč před sebou vidíme žáka/kyni, kteří nedokončili práci, hledí z okna, nebo si s něčím hrají a vykřikují, zatímco jejich spolužáci klidně pracují. Když si uvědomíme, z čeho obtíže žáka pramení, lépe pro něj nalezneme pochopení a intervence může být někdy velmi rychlá a stručná. Daří se to ovšem především pedagogům, kteří důsledně využívají své znalosti z kognitivní psychologie, vývojové psychologie, povědomí o skupinové dynamice třídy, o mezilidských vztazích.
- Učitelé na to nejsou sami. Individualizace ve výuce je velké sousto a vyžaduje mnoho profesních dovedností, znalostí i dispozic. Je to velmi komplexní problém a jako takový ho musíme brát, proto je namístě využívat týmovou práci, pracovníky školního poradenského pracoviště nebo externí zdroje. To, co máme nejsnáze „po ruce“, je tým pedagogů. Školy, které efektivně individualizují, jsou zvyklé o žácích intenzivně hovořit, organizovat pravidelné a časté porady (celého týmu nebo třeba jen vybrané skupiny), diskutovat o tom, co se ve třídách daří, i o tom, co se nedaří. Učitelé to nechápou jako své selhání, pokládají za normu, že je o takových situacích nutné hovořit a společně vymýšlet, jak práci se žáky či konkrétním žákem pojmout jinak. Když jde o žáky, které vyučuje více pedagogů, je výhodou, že mohou někteří sdílet, co jim s konkrétním žákem/kyní funguje, nebo je naopak zásadní nalézt shodu v přístupu k žákovi/kyni, ať pracují pedagogové jednotně jako tým.
- Někteří žáci potřebují dočasné doučování, tzv. pedagogickou intervenci (protože delší dobu chyběli, protože se u nich objevily náhlé obtíže v učení). To první, co uděláme, je dohodnout s nimi individuální setkávání (nebo v menší skupince všech žáků dané třídy, kteří to potřebují). Stačí mnohdy 20 minut před vyučováním nebo po vyučování, někdy to lze řešit i krátkým odchodem z vyučovací hodiny. Cílem je vidět, zda takové rychlé řešení, které bude trvat třeba měsíc dva, způsobí, že se žák/yně stabilizuje. Pokud ano, je vyhráno, není nutné ho/ji posílat do poradny, víme, že možná občas něco takového bude potřebovat, ale pomáhá to. Rychlá a okamžitá reakce pedagoga na nastalé problémy někdy obtíže bryskně vyřeší.
- Individualizace neznamená, že si pedagog pro 30 žáků připravuje 30 plánů výuky. Jejím východiskem je způsob uvažování o žácích a vyučovacím procesu, důsledná spolupráce s dalšími, kteří mohou při práci se žáky pomoci, nebo je také učí, a mnoho drobností, které cíleně zapojíme do výuky (např. změna usazení žáka, příchod do výuky o 2 minuty před zvoněním, abychom vybraným žákům připomněli, že si mají připravit na vyučovací hodinu a sednout na své místo, postavení poblíž vybraného žáka/yně, když zadáváme pokyny k práci, aby je dobře slyšeli, cílené obcházení žáků/yň, o nichž víme, že potřebují zopakovat pokyn, zaměřit pozornost, něco dovysvětlit, zatímco ostatní pracují samostatně, odlišný domácí úkol pro žáka/kyni, kteří potřebují více trénovat základy učiva, než se posunou ke složitějším tématům). Někdy taková maličkost pomůže jednomu žákovi, někdy pěti různým.
A jak poznáme, že se učitelům individualizace daří?
- V prvé řadě tím, jak mluví o svých žácích i o své výuce.
- Umí si říct o pomoc a dokážou spolupracovat s dalšími kolegy i odborníky na vzdělávání.
- Vidíme, jak si připravují vyučovací hodiny.
- Mají alternativní plány pro žáky, kteří potřebují pomoc, nebo jsou naopak rychlejší, uvažují o „plánu B“, když původní záměr nevyjde.
- Znají své žáky a vždy o nich něco vědí.
- Chápou, že se nemusí vždy vše podařit napoprvé, umí přiznat chybu a chtějí hledat další možnosti řešení, když jedna nevyšla.
Nepopisujeme tu supermana, ale skutečné experty, kteří ve školství existují. Jen jich potřebujeme ještě víc. Důležité ovšem je, že veškeré výše popsané postupy se dají naučit a rozvíjet. Nejde o danosti – jako musíme věřit, že schopnosti a dovednosti našich žáků a žákyň jsou proměnlivé a mohou se vyvíjet, tak totéž platí o profesních kompetencích pedagogů.
Připravila doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., školní psycholožka, ředitelka DYS-centra Praha, z. ú., autorka mnoha odborných publikací a odborná garantka časopisu Školní poradenství v praxi.