Ve školství se některé názory a postupy udržují léta, přestože nemají žádné opodstatnění. Některé jsou častější, jiné se snad vyskytují už jen ojediněle. Některé jsou zásadní, jiné představují menší komplikace.
1. Stále všeobecně uplatňujeme negativní přístup, protože děti musejí mít alespoň trochu strach, jedině tak pracují. „Kdybych je nemohla postrašit pětkou, tak nebudou dělat nic.“ Podobně mají fungovat poznámky, případně tresty, křik. Přitom systematický a neustálý pozitivní přístup přináší jednoznačný efekt. Byť to vůbec neznamená, že všechno půjde bez mráčků.
2. V pololetí mu trochu „přihorším“, aby se víc snažil a na konci roku mu zase v případě potřeby přilepším. Děti obvykle nepracují s dlouhodobou perspektivou. Jistě nelze vyloučit, že horší známka dítě mobilizuje. Ale ne na dlouho. Jdou to dny, nanejvýš týdny.
3. Musí vždy dostávat objektivní zpětnou vazbu. Od září první třídy by dítě mělo vědět, co se mu nepovedlo, co mu nejde, v čem je horší než ostatní, kde je tedy jeho místo. A to se nejlépe doví sníženou známkou. Jenže dítě chodí do školy proto, aby se něco naučilo, a ne aby se dozvídalo, co a jak moc ještě neumí, případně jak je neschopné.
4. Neměli bychom příliš chválit, aby dítě neusnulo na vavřínech a nepřestalo se snažit. Vytrvalý pozitivní přístup táhne kupředu. A chvála bývá příjemná vždy – jen někdy musíme rozmyslet, co vlastně lze pochválit.
5. Přistupuji ke všem žákům ve třídě stejně. Tento přístup by byl vhodný, kdyby všichni žáci byli stejní. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, je tento přístup krajně nevhodný.
6. Mám všechny žáky stejně rád. Je to hloupost, není možné mít všechny děti/lidi stejně rád. Jakoby se někteří učitelé báli připustit, že nemít někoho rád je normální a vůbec to neznamená, že v roli učitele (psychologa, speciálního pedagoga…) se k němu nebudeme chovat pěkně, s úctou, respektem.
7. Dnešní děti jsou pohodlné, líné, nejraději by nedělaly nic, jen seděly s mobily v ruce a hrály hry Ach jo. Jednak je to jen kousek pravdy, protože děti opravdu chtějí dělat, co je baví. Jednak sáhněme si do svědomí, co jiného a v jaké podobě jim nabízíme?
A ještě jeden mýtus, který je zabudován v systému školství: Škola používá výchovná opatření, která příliš výchovná nejsou. Ta dnešní jsou sice lepší než rákosky a stání v koutě, přesto obsahují jen minimum skutečného výchovného působení.
Radu odborníka připravil dětský psycholog PhDr. Václav Mertin, uznávaný odborník se 40letou poradenskou praxí. Specializuje se na uplatnění psychologie ve školství, individualizaci vzdělávacího přístupu k dětem, poruchy učení a chování, vstup dítěte do školy, domácí vzdělávání a na psychologické poradenství pro rodiče dětí.
