O postřehy ze své praxe se s námi podělila psycholožka a speciální pedagožka Mgr. et Mgr. Jana Pechancová.
1. Proměňují se typy obtíží, se kterými děti a žáci chodí do poradny? Přibývá některých obtíží? Nebo naopak některých ubývá?
Z mého pohledu zůstává základ stejný. Je to dítě (dospívající, dospělý), kterému se z nějakého důvodu nedaří dostát nárokům, které jsou na ně kladeny ve školním prostředí.
Daleko více si ale všímám, že u dětí na počátku školní docházky nejsou rozvíjeny některé zásadní oblasti pro prvopočáteční čtení a psaní. Mám na mysli zejména sluchové vnímání a fonematické rozlišování, repetitivní činnosti (např. skládání různých řad podle předlohy) a také serialita, tedy souslednost kroků.
V dnešní uspěchané době se však takovým činnostem jako rodiče nechceme/nemáme čas věnovat. Sáhněme si do svědomí, kdo z nás má trpělivost hrát si s dětmi na „opičení“ (opakování slov/vět) nebo třeba se dětí ptát na postup, jak se obléká, maže rohlík k večeři, nebo postupuje při skládání kostek/puzzle/Lega…
Dále přibývá dětí přetížených školními nároky, množstvím práce.
Zároveň vidím problém v diagnostickém procesu, kdy žák v 1. třídě, byť se zřetelnými potížemi rázu specifických poruch učení, nedostane termín ani „na diagnostiku“, ani na speciálně pedagogickou intervenci, ať už v pedagogicko-psychologické poradně, nebo u školního speciálního pedagoga. Přitom dobře víme, že pokud se obtíže podchytí včas a začneme s dítětem brzy pracovat, má velkou šanci dopady těchto obtíží výrazně snížit, kompenzovat.
U žáků ve vyšším věku se pak tyto obtíže často výrazně odrážejí na psychice a sebedůvěře, vnímané akademické účinnosti. Podceňují se, nevěří ve vlastní schopnosti a dovednosti, a někdy se ani nepokusí o další rozvoj či studium. Přitom často stačí málo, drobná intervence ve vztahu k učebnímu procesu, aby se jim začalo dařit. Učit se zkrátka musíme takovým způsobem, kterým se nám to daří, a ne který funguje někomu, pro koho je čtení a psaní snadné.
Naopak bych řekla, že ubývá dětí, u kterých jsou velké obtíže pouze v oblastech zrakové percepce. Tuto oblast se daří v rámci předškolního vzdělávání rozvíjet dobře.
Díky kvalitní diagnostice také umíme rozpoznat projevy specifických poruch učení u žáků s velmi dobrým rozumovým potenciálem. Často jsou to žáci, kteří přicházejí na diagnostiku“ až ve vyšších ročnících (na 2. stupni ZŠ, na střední, nebo i vysoké škole), kterým se doposud dařilo své obtíže kompenzovat („z diktátů jsem měl/a vždy za pět, ale dohnal/a jsem to jinak, třeba v literatuře“).
2. Jak vypadá kvalitní spolupráce poradenského pracovníka se školou? V čem by si (v ideálním případě) mohli vyjít vstříc?
V mých představách ideální spolupráce vypadá takto:
- Učitel vidí, že se dítěti nedaří v určitých oblastech. Vyzkouší různé způsoby výuky, ověřování znalostí, přizpůsobí typy úkolu, resp. použije rozmanité typy úkolů. Vyhodnotí, ve kterých se dítěti daří lépe a které jsou pro ně náročné. Informace předá poradenskému pracovníkovi.
- Ten při diagnostice věnuje pozornost nejen výsledkům testů, ale také neverbálním projevům (psychomotorický neklid, pracovní tempo, škála strategií řešení různých typů úkolů, míra nepozornosti apod.). Vše dohromady je totiž podstatnou součástí zjištění, jak náročné úkoly pro žáka jsou.
- Poradenský pracovník pak doporučí výhodné způsoby práce se žákem v učebním procesu.
Nicméně každý učitel má své postupy, metody, způsoby práce, a tedy v ideálním případě se s poradenským pracovníkem propojí a zkonzultuje zamýšlené výukové metody. Tím se celý proces individualizuje.
Cílem poradenských pracovníků není dělat z každého dítěte výjimku a zvyšovat tak nároky na učitele, ale navrhnout takové způsoby úpravy vzdělávání, aby žák/studující, měl šanci uspět, vzdělávat se. Dohoda s učitelem, jak vše zakomponovat do výuky té konkrétní skupiny dětí, je pak skvělou možností, jak všem usnadnit práci. Zas a znovu se tedy ukazuje, že komunikace je základ.
3. Jsou dnes zákonní zástupci lépe informovaní? Nebo stále musíte překonávat nějaké předsudky spjaté např. s SPU?
Často přicházejí rodiče více informovaní nebo mají vlastní zkušenost, protože podobné obtíže, jako jejich dítě, zažívali také. Pak nemusíme vysvětlovat, proč a v čem je pro dítě náročné čtení, psaní, ale bavíme se spíše o tom, co rozvíjet, jak komunikovat se školou apod.
Ale samozřejmě stále přicházejí i rodiny, kde se SPU vnímají jako lenost, nevychovanost, zlobení apod. Pak je zapotřebí spíše intervenovat u rodičů, aby přijali dítě i s těmito obtížemi, porozuměli jejich podstatě a uvědomili si náročnost učení pro jejich dítě. Pokud se toto podaří, jsou rodiče také více ochotni hledat s dítětem cestu a celková atmosféra v rodině se uvolní.
Často také vyvracíme mýtus, že když má dítě obtíže ve čtení/psaní, nemůže se vzdělávat v maturitních oborech, na vysoké škole apod. Zde se opět bavíme spíše o způsobech učení, ukazujeme žákům i rodičům, jak využívat asistivní technologie, jak hledat různé způsoby učení, že učení je dynamický proces (nelze se naučit jednu techniku zapamatování a tu používat stále na všechny předměty). Hledáme a zkoumáme s dětmi/dospívajícími/dospělými různé způsoby a strategie učení, díváme se na učební proces i z jiných úhlů (kdy se mi dobře učí, jaké typy informací si snadno zapamatuji, co mi pomáhá si informace pamatovat, vybavit, použít je apod.).
Zásadní mýtus, který se snažím bořit, kudy chodím, se týká právě souvislosti rozumových schopností a SPU. Výroky typu, „když neumí číst/psát, má se věnovat něčemu jinému než studiu“, mě dokážou rozpálit doběla, zvláště zazní-li z úst pedagogů.
Připravila Mgr. et Mgr. Jana Pechancová, psycholožka a speciální pedagožka, která se v DYS-centru Praha věnuje diagnostice dětí, dospívajících i dospělých, dynamické diagnostice, konzultační, poradenské a reedukační práci s klienty.
