Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Se smrtí a umíráním se můžeme bohužel potkat i ve škole. Nečekáme to, není to prostředí, ke kterému by to patřilo, přesto se může přihodit, že se musíme vyrovnávat s úmrtím kolegy, našim žákům mohou umřít rodinní příslušníci, v krajním případě, který si ani nechceme představovat, dojde k úmrtí žáka. Někdy jde o situaci, která je delší dobu očekávaná, ač si ji zpravidla do poslední chvíle nechceme připustit, jindy přijde smrt zcela nečekaně. O to větší šok to je pro všechny zúčastněné.
Od školy se rozhodně neočekává, že poskytne v takových situacích ucelenou krizovou intervenci. Toto není v kompetenci pedagogů a veškeré snahy tohoto typu by spíše mohly být kontraproduktivní, nebo dokonce způsobit další újmu.
Na druhou stranu nelze strkat hlavu do písku a předstírat, že se nic nestalo. Jaké má škola možnosti, co může v takto náročných situacích zvládnout?
1. Smrt je součástí života, ač někdy přijde nečekaně a ve zcela neobvyklém věku. To umocňuje její tragičnost, ale přesto je zapotřebí přijmout, že všichni jsme smrtelní.
2. Smrt si žádá truchlení a vyrovnávání. Je přirozené plakat, stýskat si, prožívat smutek a neštěstí.
3. Jde-li o úmrtí někoho, kdo byl součástí školy, je nutné naplánovat rituál rozloučení. Pokud je to možné, je vhodné účastnit se pohřbu takového člověk. Jestliže by účast na pohřbu byla příliš masivní, pak je namístě vymyslet jiný rituál rozloučení, jehož se mohou zúčastnit všichni, kteří se rozloučit chtějí.
4. Pokud se úmrtí týká jedné osoby ve škole, pak je nutné projevit soustrast. Ač to může být náročné, je zapotřebí pojmenovat naši lítost. Lze říct, že je to pro nás tak těžké, že si ani neumíme představit, co vše dotyčný/á prožívá. Je možné prostě pojmenovat své pocity – je přirozené, že okolí neví, jak s pozůstalými o úmrtí hovořit, ale je jednodušší to upřímně říct nahlas než se hovorům vyhýbat. Pozůstalí cítí velikou ztrátu, v takové situaci nemohou ztratit i blízké živé, kteří se jim začnou vyhýbat, protož nevědí, jak s nimi hovořit. Upřímné doznání, že nevíme, co říct, není nijak ohrožující. Mnohdy jen umožní pozůstalým, aby se sami vyjádřili, aby sami řekli, z čeho se potřebují vypovídat. Naslouchat může být někdy tím nejjednodušším a nejúčinnějším způsobem vyjádření účasti.
5. Při truchlení, ať individuálním nebo skupinovém, jsou mnohdy důležité prosté věci, které pomáhají zabezpečit základní potřeby – dostatek kapesníků, tekutin, cukrů, možnost někoho obejmout, vnímat sounáležitost s ostatními…
6. Zpravidla se ukazuje, že truchlení v různých podobách trvá až jeden rok – to je doba, kdy prožijeme bez zesnulé/ho všechny významné události, svátky i další momenty, které jsme ještě rok předtím zažili s ní/m. Proto je vhodné dodržet po tuto dobu také pietu připomínající zesnulého, zejména jde-li o člověka, který byl součástí školy. Stačí malé, nenápadné místo (květina, svíčka, obrázek apod.), které těm, co to potřebují, dotyčného/ou připomenou. Pokud se někdo naopak chce vzpomínání vyhnout, dané místo jeho pozornost významně nezaujme.
7. Pro pozůstalé je vždy velmi důležité přijmout jejich pocity a smutek, ale současně ve škole máme jedinečnou příležitost dát najevo, že mnohé jistoty zůstávají neměnné. Není nutné měnit a upravovat zvyklosti dané rozvrhem, studijními povinnostmi, školním rokem apod. Pro pedagogy i vedení školy je důležité umět adekvátně vyvážit přijetí truchlení a vyrovnávání se se smrtí mezi učiteli anebo žáky, ale současně zbytečně neustupovat ze zajetých zvyklostí. To je práce s lidmi – nic není černobílé. Patří k profesním kompetencím umět vyhodnotit, co je projev porozumění situaci a co je pravidlo, jehož naplnění očekáváme a současně to poskytne truchlícím žádanou stabilitu.
8. V neposlední řadě mějme ve školách na paměti, že na takto náročnou situaci nikdy nejsme sami. Nesmírně užitečným partnerem při zaobírání se tématem smrti jsou organizace Vigvam a Cesta domů. Obě nabízejí školám množství materiálů pro pedagogy i pro práci se žáky. Stejně tak mohou poskytnout užitečnou konzultaci v naléhavé situaci. Rozhodně stojí za to se jejich materiály zásobit a v případě potřeby je využít.
Připravila doc. PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., školní psycholožka, ředitelka DYS-centra Praha, z. ú., autorka mnoha odborných publikací a odborná garantka časopisu Školní poradenství v praxi.
