RADA ODBORNÍKA: začátek 2. pololetí – příležitost pro vedení škol i sborovnu

CO MÁME ZA SEBOU

Máme za sebou 1. pololetí – je to jak v onom tradičním vtipu s poloprázdnou/poloplnou sklenicí a optimistech a pesimistech. Někdo říká, „už jen půl roku“, někdo zase, „ještě půl roku“.

Každopádně velký kus práce je za námi a stejně velký nás čeká. Tematické plány jsou jasné, víme, co budeme učit. Data mnohých velký akcí už jsou také dávno stanovena – víme, kdy se pojede na lyžařské výcviky, školy v přírodě, školní výlety i mnohé jednodenní akce, kdy budou praxe, kdy budou maturitní zkoušky.

RIZIKA UČITELSKÉ PROFESE

V každodenní práci učitele je ale mnoho neznámých, které se nedají naplánovat ani předem stanovit. Víte proč? Protože bez ohledu na matematiku, češtinu, tělocvik, technické kreslení, dějiny výtvarné kultury, informatiku či jiné předměty jde především o práci s lidmi.

A ti přicházejí denně se svými drobnými i většími trabli, působí na sebe, akce vyvolávají reakce, vyžadují dennodenní komunikaci:

• Kolikrát v nadcházejícím pololetí budeme muset někoho utěšovat, hledat řešení konfliktů, scházet se s rozčilenými rodiči, kterým se něco v práci s jejich potomky nelíbí, zvát si rodiče žáků, jejichž rodinná situace se významně promítá do jejich učení nebo kteří v důsledku svých osobních potíží či speciálních vzdělávacích potřeb vyžadují extra pomoc a podporu?
• Kolikrát dorazí někdo z institucí, jako je ČSI, hygienická stanice, stavební úřad, zástupci zřizovatele apod.?

Většinou to dopředu vůbec nedokážeme odhadnout. A mnohé z toho jsme velmi intenzivně prožívali už v uplynulém pololetí.

JAK PODPOŘIT PREVENCI SYNDROMU VYHOŘENÍ

Vše, co je zde popsané, patří k pedagogické práci. Když se to někomu nelíbí, měl by zvážit, jestli chce v této profesi pokračovat. Práce s lidmi je na prvním místě. A právě proto jsou učitelé také ohroženi syndromem vyhoření – denně přicházejí do školy a většina z nich je plně odhodlaná svým žákům pomáhat, učit je, podporovat je. Efekt své snahy však uvidí až za mnoho let. Často až dospělí žáci přijdou a řeknou, že rádi vzpomínají na vaše vyučovací hodiny, že rádi vzpomínají na čas s vámi, že vás měli rádi, že jste je toho hodně naučili, nebo dokonce ovlivnili jejich pracovní směřování. Zato „žabomyší“ spory jsou na denním pořádku a musí se řešit okamžitě. To může být vyčerpávající a jednoznačně jde o rizikové podmínky pro rozvoj syndromu vyhoření.

Jednou z cest, jak se mu bránit, je prevence:

• Pololetí může být příležitost zaradovat se společně v týmu, co vše se podařilo.
• Vzájemně si poděkovat, ocenit se za podporu nebo za skvělé aktivity i akce, které někteří pro školu naplánovali.
• Poděkovat kolegům za práci, kterou věnují konkrétním žákům.
• Cíleně si připomenout, co všechno už jsme v tomto roce zvládli, jak, kdy a kde jsme si vzájemně pomohli, že společná práce dává smysl.
• Jmenujte zcela konkrétní události, vzpomínejte a popisujte konkrétní příklady, kdy se něco podařilo (i když to tak třeba zpočátku nemuselo vypadat), mluvte o jednotlivostech i drobnostech, které měly na konkrétní kolegy nebo na celý tým příznivý dopad.

JAKOU ZVOLIT FORMU?

• Nejvhodnější je pohovor při osobním setkání všech členů týmu (ať už ve škole, nebo na setkání mimo ni).
• Jinou variantou může být hromadný děkovací e-mail od vedení (tím ale omezujeme možnost, že vedení dostane odezvu i na sebe).
• Další verzí může být výzva rodičům anebo učitelům, ať všem, komu chtějí, napíšou poděkování anebo ocenění za něco, co dotyční v uplynulém pololetí udělali. A to pozitivně a vždy zcela konkrétně: tj. co oceňujeme, co se nám líbilo, zač děkujeme. Nic obecného, nic neutrálního, jen přesně popsané momenty či situace.

Třeba pak budete na chodbách školy potkávat více kolegů, kteří se na vás usmějí. Třeba pak bude více těch, kteří budou říkat, „jsme v půlce, první pololetí jsme zvládli, druhé bude také dobré, zvládneme ho, jako vždy“.